Drag me to hell (2. kapitola)

25. prosince 2013 v 20:48 | Bee. |  Drag me to hell

Drag me to hell

2. kapitola
Autokra: Luna



Čekal jsem v Morrisovi baru už půl druhé hodiny hladový a znuděný. Měl jsem přečtené noviny, spočítaný všechny stoly, obrázky na zdi a taky průhledné lahve za barem, protože jich bylo nejvíc. Kamarád Jack pořád nikde. Každou chvíli jsem kontroloval mobil, několikrát mu zkoušel volat, nechával vzkazy, ale Jack se nehlásil. Kde může být? Zkusil jsem vytočit Noemi. Oproti Jackovi to zvedla hned.
"Ahoj drahá, sedím sám u Morrise, chceš se připojit? Vezmi klidně Giselle s sebou."
"Promiň, Iane, ale máme jiný program. Nechci, aby mě doprovodila. Obávám se, že bych se jí pak nemohla plně věnovat a to by bylo ode mě nefér."
Myslím, že zrovna Giselle se o svou zábavu postarat dokáže. Ale obě vědí, že ji zrovna nemám dvakrát v lásce. Je intrikánka, a ač se chová jakkoliv přívětivě, v další minutě vráží nůž do zad.
"Platí zítřek?" zeptala se ještě.
"Samozřejmě, odvezu tě." Jestli ovšem Giselle nenastartuje svůj Nimbus 2000.

"Přijeď včas." Zněla netrpělivě.
"Vynasnažím se."
"A nepij tolik, slyším tvoje mumlání. Jdi spát."
"Pa, uvidíme se zítra." Políbil jsem display a naposled zkusil Jackův příjem, ale ani teď nebyl úspěšný. Rozhlédl jsem se barem. Kde dneska všichni jsou? Není tu Sally, Robin ani Dean, ani ten věčně kořalkou vonící skot. Co naplat, najím se sám. Chytil jsem dnešní nabídku a začetl se.
"Odkdy piješ burbon?" zazněl hlas Morrise u mého stolu. Postavil skleničku na stůl a vyměnil svíčku, co před chvílí dohořela. Na svíčkách trval. Nikdo se tak o jeho podniku nemohl vyjádřit jako o průměrné hospodě, i když tak na první pohled vypadal.
"Neobjednal jsem si burbon," vzhlédl jsem nechápavě.
"Je pozorností od támhleté slečny." Ukázal k barovému pultu a mně poklesla ramena o několik centimetrů níž. Je vytrvalá. Mám na sobě GPS´ku? A tahle otravná ženská je agent FBI, senzibil, vypočítavá mrcha nebo přílišně zamilovaná fanynka. Za každou cenu se mi musí vetřít do soukromí. Proč sakra? Nejlepší způsob, jak se dopátrat k odpovědi bude osobně se zeptat. Chvíle zaváhání, než heslo - měj nepřátele v dohledu, nebo jak je to, zapříčinilo, že jsem Morrise požádal, ať ji sem nasměruje. V jeho výrazu se dalo poznat, že přemýšlí, jestli vím, co dělám. Samozřejmě to nevím, ale taky nerad večeřím sám, a když už jsem chtěl vzít do party toho kořalkového Skota, který tu dnes chyběl, přece nikdo nemůže být nudnější než on. Přišla a vypadala jako strašidlo zklamané z pokoje, kde mělo strašit.
"Posaď se, zvu tě." Podal jsem jí menu. Mohl jsem jí říct typické fráze, jako jsem rád, že tě vidím, díky za pití a podobně, ale nebyl jsem si jistý, jestli bych nelhal a jestli náhodou nečte myšlenky. Zatím toho moc nenamluvila. Čím ji zaujmu na začátek? Nechci hned vyzvídat. Budu odměřeně společenský.
Ukázal jsem na skleničku, kterou mi objednala: "Pokud mám tohle vypít, musíš se napít se mnou."
"Klidně," hlesla.
Mávnul jsem na Morrise, ať donese ještě jeden burbon Mávnul zpátky, že za tři minuty. Má plno. Stočil jsem pohled ke společnici. Nenápadně jsem využil příležitosti, že se dívá jinam a díval se na ni. Nejenže svůdně vypadá, ona dokonce umí svůdně číst nabídku naprosto nesvůdných jídel. V tom mi došlo, že už ji nečte, ale hledí mi do tváře.
"Jak bylo na hřbitově?" vymyslel jsem rychle, aby to vypadalo, že jen taktně čekám, až papír zalitý ve fólii odloží. Asi to nebylo moc vtipný.
"Smutně, nenašla jsem žádné hrobky. "
Spolkl jsem smích: "Barbaři, ti co je zbourali"
U našeho stolu se mihl stín chlápka, co srostl se svým podnikem natolik, že od dřevěného soudku s červeným vínem v penzi ho odlišovaly jen nohy, ruce a usměvavá hlava plná historek, jak se na správného barmana sluší. Zbyla po něm do poloviny plná sklínka.
"Jak se jmenuješ?" zeptal jsem se, když se Morris vzdálil.
"Agatha."
"Těší mě, Ian," zdůraznil jsem své jméno a nečekal zázrak.
"Tak na seznámení, Agatho" Sklenice o sebe jemně zazvonily. Naklonil jsem se k ní, abych ji přátelsky políbil na tvář. Voněla, opravdu nádherně. Něco mezi vanilkovými rohlíčky a kůrou ebenu. Červená se. Líbím se jí. Upřel jsem zrak na velkou němou televizi, kde zrovna běžela reklama na těstoviny. Bůh musí mít smysl pro humor, když stvoří takové stvoření plné protikladů. Svým rozporu plným nadáním pak ovlivňuje okolí. Chci, aby odešla a zároveň, aby zůstala. Agatha polkla a otřásla se.
"Fuj," uteklo jí z úst. Pobavila mě.
"Ještě burbon?"
"Ne," ušklíbla se.
Tentokrát pomaleji u nás Morris zastavil pro objednávku. Zatímco se slečna tajemná dívala na mě, Morris dělal legrační grimasy směrem k ní. Očima jsem se mu snažil sdělit, ať se přestane šklebit. Kašlal a chechtal se, nebo se chechtal, až z toho kašlal, v závěru to vypadalo stejně.
Aniž bychom se domluvili, oba jsme si vybrali steak, jen ona chtěla co nejméně propečený. To je teda první holka s krvavým steakem, co znám.
"Odkud jsi přišla, Agatho?" Vrátil jsem se ke slušné konverzaci.
"Z Evropy, narodila jsem se v ehm…, v Jugoslávii." Představoval jsem si Jugoslávce úplně jinak. Jako snědé, hubené lidičky s nedůvěřivou, leč otevřenou náručí západnímu světu. Ale…
"Ta už dneska neexistuje, že? Zanikla někdy v roce 2003, myslím."
"Zanikla? Aha," vzala to na vědomí, jako kdyby státy zanikaly každý měsíc. "no, já hodně cestovala a několik posledních let jsem se o vývoj Evropy moc nezajímala."
Několik posledních deset let. Mám to, utekla z vězení, tam vítr mapu jen tak nezavane.
"No a kde bydlíš teď?"
"Dá se říct, že jsem stále na cestě." Roztáčela na stole papírový tácek s takovým zaujetím, že už jsem dál nevyzvídal a zkoušel ho taky roztočit.
Morris nám přinesl opravdu bohatou večeři. Nemohl jsem si nevšimnout, jak si má společnice užívá každé sousto. Jedla pomalu. To je pane přístup. Zatímco steak mizel, stavěla z hranolek chaloupku. Noemi by si v životě nedovolila jíst rukama, i na pizzu si brala příbor. Líbí se mi, jak je Agatha obyčejná, nehraje si na dámu, nijak okatě se nesnaží zalíbit se mi. Nevyzvídá, nepodlézá. Na tohle nejsem zvyklý. Několikrát jsem se přistihl, jak na ni obdivně hledím. Ona si mě několikrát všimla a vždycky se trochu usmála. Musel jsem si připomínat, že je tohle šáhlá fanynka, a svůj nenadálý zájem utápěl ve skleničkách s vínem. Jenže kouzlo mělo pravý opak. Čím víc mi alkohol proudil žilami, tím víc mi mozek skotačil. V jedné chvíli jsem se probral, veden Agathinou studenou rukou, uprostřed skupinky tancujících padesátníků. Z druhé strany se mě za rámě držela malinká buclatá paní se širokým úsměvem olemovaným červenými tvářemi. Krátce na to jsme soutěžili, kdo brčkem vypije víc piva ze třetinky. Opět s těmi rozveselenými padesátníky, kteří všechny zúčastněné bouřlivě povzbuzovali. Vyhrál muž, co na první pohled připomínal Vikinga v civilu, ale v mém malém, soukromém souboji jisté dvojice vyhrála Agatha. Porazila mě žena! Jsem zmatený. Myslel jsem, že jí prohru vrátím v šipkách, kam nás ti lidičky pozvali, ale přidělili ji ke mně. A my vyhráli! Myslím, že hlavně její zásluhou, protože já měl občas problém určit, do kterého terče se mám trefit. Díval jsem se na ni, jak se upřímně raduje a pak jsem ji políbil. Nenadálá přílivová vlna v hrudníku mě přinutila ochutnat Agathino štěstí. Musel jsem. Nečekala to. Padesátníci nám v kruhu tleskali. Všichni se pomátli a já jdu s nimi včele. Kapela se chopila nástrojů a nás táhli do dalšího kolečka. Nemohl jsem se od Agathy hnout, leč bych se odtáhl hrozně rád, ale dostavila se předposlední fáze opilosti, útlum. Svaly mi tuhly. S prvními tóny, k mému štěstí tklivé balady, se mi obraz rozostřil. Viděl jsem barevnou mlhu, ve které pulzovaly oranžovo - šedé stíny. Víčka mi sama padala přes oči. Opřel jsem se o Agathu. Přece si první ploužák po první puse nenechám ujít. Přes hučení klimatizace jsem ji skoro neslyšel a to mám ucho u jejích rtů.
"Co?"
"Ptám se, jestli je ti dobře."
"A je mi dobře?" Ta její vůně je skvělá. Je tak blízko.
"Dobrá. Ven." Jemně mě odstrčila a hned podepřela v podpaží. Zanedlouho jsem se nadechl studeného vzduchu na ulici před barem. Posadila mě na skupinu asi pěti schodů. Usínal jsem.
"Hej, hej, nespi. Pojedeš teď domů, rozumíš?" Třásla se mnou. Ta klimatizace hučí i tady venku. Síla. Dej mi chvilku. Probíral jsem se velmi nerad, ale studí mě zadek.
"Zvedni mě." Natáhl jsem k ní ruce. Nic.
"Prosím."
Naklonila se a jedním škubnutím mě vytáhla na nohy. Země se pode mnou zhoupla, ztrácel jsem rovnováhu. Opět mě tedy podepřela. Skrz trávník jsme se dokymáceli k silnici, kde mi po pár nekonečných minutách zastavilo taxi. Agatha otevřela dveře a posadila mě dovnitř.
"Nenecháš mě jen tak odjet, že ne?" vyklonil jsem se ven. Nehýbala se.
"Nasedej," naznačil jsem jí hlavou směr a posunul se. V jejích očích se vystřídala radost s něhou a lítostí, pak se chytila střechy a sklonila se.
"Pane, prosím vás ujistěte se, že tento muž našel správné dveře, děkuji." Podala mu bankovku, pak zabouchla a než jsem stačil zareagovat, taxikář se rozjel.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Ali Ali | 27. prosince 2013 v 20:30 | Reagovat

Super povídka!!! těším se na další díl ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama